Lysá hora

O Černém z Malenovic

Víš, byl to můj kamarád. Říkali jsme mu Černý, bo furt chodil v černém kabátě, ba aj v parným létě. Ale né kvůli frajeřině – to byl ňáký jeho zvyk, jeho tichý slib hoře. Na Lysú šlapal snad každý druhý den. Bylo mu fuk, jaké je počasí, či fučí, chčije nebo mrzne. Říkal, že je jedno, co si na něj Lysá chystá – že když ju miluješ, tak ju bereš se vším. Tak jak je...

Pro něho to nebyla túra, ale život. V pohybu za ní nacházel pokoj, v šlapání směr. Každý krok bul jeho modlitba, každý výdech jak zpověď. A jak došlapal na vršek, stál tam, tiše. Díval se na svět pod sebú jak na obraz, co nikdy neomrzí. On tam stál i mlze, víš? Lidé odsuď si mysleli, že je trochu divný. Ale my jsme věděli, že on rozuměl věcem, co my ani netušíme.

A pak... pak jednoho dne přestal chodit. Nemoc ho sebrala rychle. Ale já vím, že to nebyla nemoc. To Lysá si ho vzala k sobě. Už s ňú zůstal.

Od té doby, když jdu Lysú, cítím, jak jde vedle mě. S dechem, co voní po smrku a pachem po zatuchlém kabátu... A když se vítr otře o tvář? Slyším jeho kroky vedle sebe.

Chceš znát kudy chodil? Tak jdi a cestou pozdrav Černého. Snad je mu hezky.