Smrk

Vítr se proháněl mezi stromy a tiché kroky se ztrácely v jehličí. Martin kráčel po Smuteční cestě, když zahlédl u Streitova obrázku starého muže v dlouhém kabátě. Stál nehybně, prsty přejížděl po zašlé dřevěné desce.

„Hledáš něco?“ oslovil ho Martin.

Muž pomalu vzhlédl. „Kdysi tudy prchali pašeráci. Můj prapraděd byl jedním z nich. Pronásledovali ho, ale než se dostal na vrchol Smrku, zmizel. Nikdo ho už nikdy nenašel…“

Martin pocítil podivný neklid, ale pokračoval dál. Stoupal lesem až na vrchol Smrku, kde ho ovanul studený vítr. Krajina pod ním se rozprostírala jako moře. Zde už kdysi stávala rozhledna, dávné orientační místo pro obchodníky i uprchlíky.

Když sestupoval po Nebeském žebříku, cítil únavu, ale myšlenky mu nedaly pokoj. Co když starcova slova nebyla jen příběh? Přišel na Francouzskou cestu a znovu si vybavil vyprávění o prchajících vojácích. Mnozí z nich zde zanechali své osudy, jiní snad i tajemství.

Když se před Hubertkou zastavil, cítil podivný klid. Vzduch voněl jehličím a dřevo srubu tiše praskalo v poryvech větru. Kdoví, kolik poutníků už prošlo stejnou cestou… a kolik z nich objevilo příběhy ukryté v tichu hor.